Udělala jsem své klientce krásný účes, k tomu jsem ji bezchybně nalíčila a chci svoje téměř umělecké dílo vykřičet do celého světa. Fotografie mé práce se už šíří Instagramem, Facebook mi sbírá „lajky“. Klientka mi sice výslovně svůj souhlas nedala, ale je to novodobý trend, určitě s tím počítá... Pokud by však došlo k soudnímu sporu, budu v právu?

Kadeřnice, vizážistky, kosmetičky, salóny, barber shopy, pokud si fotíte nebo natáčíte výsledek své tvorby způsobem, při němž jsou vaši klienti(ky) rozpoznatelní(é), zpozorněte!

Ustanovení § 84 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku stanoví, že zachytit jakýmkoli způsobem podobu člověka tak, aby podle zobrazení bylo možné určit jeho totožnost, je možné jen s jeho svolením. Obdobně rozšiřovat podobu člověka (např. typicky zveřejňováním fotografie nebo videa) lze jen s jeho svolením.

Občanský zákoník striktně rozlišuje dva souhlasy:

  • k zachycení podoby, tedy např. k vyfocení nebo natočení klientky,
  • k rozmnožování a šíření podoby, tedy např. ke zveřejnění fotografie a videa.

Forma souhlasu není zákonem předepsána, může být ústní, písemná, postačí i konkludentní souhlas, např. zapózování. Plánujete-li fotografii nebo video zveřejnit na internetu, musíte disponovat oběma souhlasy. Pokud se spokojíte s konkludentním souhlasem, můžete se dostat do důkazní nouze, že vyfotografovaná osoba svůj souhlas udělila. Může být sporné, zda souhlas udělila také k vašemu šíření. Pouhým zapózováním vám totiž osoba ještě neudělila svůj souhlas k jakémukoliv šíření podoby.

Z § 85 odst. 2 občanského zákoníku se podává, že „Svolí-li někdo k zobrazení své podoby za okolností, z nichž je zřejmé, že bude šířeno, platí, že svoluje i k jeho rozmnožování a rozšiřování obvyklým způsobem, jak je mohl vzhledem k okolnostem rozumně předpokládat.“ Co to znamená?

Občanský zákoník zakotvil nevyvratitelnou domněnku souhlasu vyobrazeného k rozmnožování a šíření podoby, který se (pouze za splnění dále uvedených podmínek) dovozuje právě ze svolení k zachycení podoby. Vychází se zde z legitimního očekávání nabyvatele svolení (v našem případu vizážistky) na zhodnocení vynaložené hospodářské investice (moje pozn. také časové investice, případně potencionálně ušlého zisku), neboť samotné zhotovení podobizny a jejích rozmnoženin nemá bez možnosti jejich rozšiřování ve veřejnosti zpravidla samostatný hospodářský význam.1

Pokud klientka souhlasila s vyfotografováním, předpokládá se, že souhlasila i s obvyklým šířením fotografie, za podmínky, že se dalo takové šíření rozumně předpokládat (!). Obvyklost šíření je pak třeba posuzovat individuálně podle místa, času, způsobu, rozsahu, formy a dalších okolností. Otázku rozumného očekávání v návaznosti na způsob šíření v případě soudního sporu posoudí soud jako otázku právní.  

Z občanského zákoníku (na rozdíl od německého Kunsturhebergesetz - KUG) výslovně nevyplývá, že pokud modelce zaplatíme za pózování, v pochybnostech se bude souhlas se zveřejňováním považovat za udělený. Prokázání odměny uhrazené modelce však může dle mého názoru výrazně pomoci v rámci argumentace k okolnostem, z nichž bylo zřejmé, že bude fotografie šířena.

Lze ale za obvyklé šíření v určitém případě (např. s poukazem na ustálené vzorce v komunitě) považovat také zveřejnění ke komerčním účelům? Z dosavadní judikatury pouze vyplývá, že je právem fyzické osoby svobodně se rozhodnout, jestli budou její zákonem chráněné osobnostní hodnoty využity pro komerční, reklamní, resp. obdobné účely. Bez souhlasu této osoby půjde většinou o zásah proti její chráněné osobnostní sféře, odůvodňující i přiznání finanční satisfakce.2 Prozatím jde tedy o otázku judikatorně nevyřešenou.

V neposlední řadě je třeba myslet na § 87 občanského zákoníku, který vyfotografovanému dává možnost souhlas kdykoliv odvolat. Souhlas lze odvolat i pokud byl udělen na dobu určitou. Při odvolání souhlasu před uplynutím takové doby a pokud nenastala podstatná změna okolností nebo jiný rozumný důvod pro jeho odvolání, nahradí modelka či klientka škodu z toho vzniklou. Vznik takové škody a příčinnou souvislost může být obtížné prokázat.

Že je to komplikované? Ano, musím s vámi souhlasit. Výklad pojmů „za okolností, z nichž bude zřejmé“, „obvyklý způsob šíření“ a „rozumného očekávání“ přináší řadu otázek a prostor pro spory. Nehledě na možnost souhlas kdykoliv odvolat a nutnost v případě sporu prokázat „svoji pravdu“.

Co na takovou situaci říká GDPR?

Problematika GDPR v návaznosti na fotografie přesahuje rozsahem tento článek (můžete se těšit na samostatný článek).

Pouze stručně zmíním podmínky, za nichž se na vás GDPR vztahovat může:

  • Na fotografii je živá fyzická osoba, která je identifikovaná nebo identifikovatelná (zjednodušeně řečeno, lze ji přinejmenším rozpoznat.)
  • Činnost fotografa naplní pojem zpracování osobního údaje (u videozáznamu či digitální fotografie tomu většinou tak bude, v praxi zatím existují dva názory).
  • Nejedná se o výlučnou osobní a domácí činnost (tzv. do alba nebo pro interní účely).

V případě vizážistky, která zveřejňuje své fotografie (videa) za účelem propagace své profesní činnosti, nebude často možné uzavřít, že se jedná o výlučné osobní a domácí zpracování. Ke zveřejňování fotografie či videa dochází v souvislosti s profesní nebo obchodní činností (propagace nabízených služeb). Uvedené je třeba zkoumat případ od případu. Ne vždy, když dojde ke zveřejnění fotografie například na Facebooku, překročíte hranici „výlučného osobního a domácího zpracování“. Záleží také například, jaké máte nastavené soukromí na sociálních sítích, nebo jestli využíváte zcela veřejné stránky.

Povaha sociálních sítí

Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 30.10.2014, sp. zn. III. ÚS 3844/13 vyjádřil svůj názor k povaze sociálních sítí následovně:

„Povaha sociální sítě Facebook není jednoznačně soukromá či veřejná. Vždy záleží na konkrétních uživatelích, jakým způsobem si míru soukromí na svém profilu, případně přímo u jednotlivých příspěvků, nastaví. Teoreticky může uživatel prostřednictvím této sítě komunikovat pouze s jediným dalším uživatelem, a to aniž by tuto komunikaci mohli vidět, či do ní zasahovat, ostatní uživatelé. Taková komunikace by pak jistě mohla být považována za ryze soukromou, byť uskutečněnou prostřednictvím sociální sítě využívané miliardou uživatelů, stejně jako je za soukromou možno považovat emailovou komunikaci dvou osob, uskutečněnou např. prostřednictvím emailové služby Gmail (www.gmail.com), kterou taktéž využívají miliony uživatelů (obdobně v České republice např. emailová služba dostupná na stránkách www.seznam.cz). Uživatel sociální sítě Facebook však má možnost učinit svůj profil také zcela veřejným a tedy přístupným všem uživatelům sociální sítě Facebook, případně i všem uživatelům sítě internet. Tato možnost je hojně využívána např. politickými stranami, zájmovými skupinami, umělci, poskytovateli služeb, obchodníky a dalšími, jejichž cílem je prezentovat se prostřednictvím sociální sítě Facebooku co nejširšímu počtu uživatelů internetu. Toto nastavení ale volí i část „běžných“ uživatelů.“

Jak jste na tom vy s nastavením Facebooku?

Jak spolu souvisí občanskoprávní úprava a problematika GDPR u vizážistek a podobných služeb si ukážeme na následujícím sporu.

Případ aktuálně řešený v Německu:

Žalobkyně si nechala v salónu prodloužit vlasy, přitom byla nafocena a natočena. Kadeřnický salón zveřejnil fotografie a video jako propagaci na svých facebookových stránkách. Písemná smlouva uzavřena nebyla.

Vznikl spor, zda žalobkyně udělila k natáčení a zveřejnění videa svůj souhlas. Podle salónu byla klientka srozuměna s pořizováním a zveřejňováním sporného videa, s čímž měla také vyjádřit svůj souhlas, protože v kadeřnictví se konal den „tzv. Haarmodell-Termine“. Žalobkyně tvrdila, že svůj souhlas neudělila, ani konkludentně (např. pózováním) a žádala salón o ukončení zveřejňování. Po předžalobní upomínce salón vymazal fotografie, ale nikoliv video.

Komora Zemského soudu ve Frankfurtu nad Mohanem v rámci předběžného opatření3 zakázala salónu další zveřejňování videa. V rozhodnutí ze dne 13.9.2018 soud potvrdil předběžné opatření komory a uzavřel, že pokud je na fotografii a na videu rozpoznatelná osoba, jedná se o podobiznu dle § 22 KUG a současně o osobní údaje dle čl. 4 písm. 1 GDPR.

Z § 22 KUG (obdobně jako z našeho § 85 občanského zákoníku) vyplývá, že podobizny mohou být šířeny nebo zveřejněny jen se souhlasem vyobrazeného. Navíc je v KUG také uvedeno, že souhlas platí v pochybnostech za udělený, když vyobrazený za své vyfotografování obdržel odměnu. Osobními údaji ve smyslu čl. 4 písm. 1 GDPR jsou veškeré informace o identifikované nebo identifikovatelné fyzické osobě.4

Soud vysvětlil, že GDPR je v tomto sporu aplikovatelné, neboť pořízení podobizny bylo pro komerční účely, ne pro čistě domácí použití. Soud je názoru, že vystavením videa na facebookových stránkách došlo ke zveřejnění podobizny dle KUG (moje pozn. v režimu českého práva by šlo o rozšiřování podobizny ve smyslu § 84 občanského zákoníku) a současně ke zpracování osobního údaje (čl. 4 odst. 2 GDPR).5

Zveřejnění tak bylo dle soudu nepřípustné, neboť salón souhlas žalobkyně ke zveřejnění videa pro svoje prezentační účely neprokázal. Poukazuje na čl. 7 odst. 1 GDPR, dle něhož je povinností správce (zde salónu) doložit, že subjekt údajů (zde modelka) udělil souhlas se zpracováním svých osobních údajů (zveřejnění videa). Soud dále konstatoval, že přestože žalobkyně mohla fotografování a natáčení strpět, neznamená to ještě, že dala konkludentní souhlas k užití fotografie pro reklamní účely. Mohla si totiž myslet, že si ji kadeřnický salón dokumentuje pouze pro interní výukové účely.

Soud se také zabýval tím, zda by mohl salón při zveřejnění videa uplatnit jako zákonný důvod tzv. oprávněný zájem dle čl. 6 odst. 1 písm. f/ GDPR, neboť dle bodu 47 preambule GDPR zpracování osobních údajů pro účely přímého marketingu lze považovat za zpracování prováděné z důvodu oprávněného zájmu. Soud vysvětlil, že GDPR je přednostně aplikovatelné, přitom se však aplikují zásady a judikatura k právu na vlastní podobu dle KUG. Při svých úvahách vyjádřil také diskutabilnost použití tohoto zákonného důvodu (oprávněného zájmu) pro tento typ reklam, protože GDPR jako podmínku vyjadřuje nezbytnost (!) zpracování. Kromě toho je v rozporu s rozumným očekáváním zákazníka v kadeřnickém salónu, že jeho návštěva v salónu byla zaznamenána a použita k reklamě na internetu (srov. bod 47 preambule GDPR).

V tomto konkrétním případě převážily zájmy klientky proti podnikatelskému zájmu salónu. Salón tedy ve sporu (v rámci předběžného opatření) neuspěl.

Co myslíte, není lepší uzavírat tzv. model release, sjednat si podmínky písemně, případně si nechat podepsat souhlas a předcházet těmto sporům? Netroufnete-li si na studium zákonných ustanovení, neboť řada volně dostupných vzorů nesplňuje veškeré náležitosti, případně není vyhovující, zvažte také zpracování smlouvy na míru Vašim potřebám právníkem. Budete mít větší právní jistotu a příležitost věnovat se tomu podstatnému – Vaší činnosti.

Poznámky pod čarou:

1 Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654), nakladavatelství C.H. Beck, 1. vydání, 2014, komentář k § 85.
2 Srov. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1873/2006.
3 Rozhodnutí Komory Zemského soudu ve Frankfurtu nad Mohanem ze dne 27.7.2018, ve věci sp. zn. 2-03 O 283/18.
4 Podle čl. 4 písm. 1 GDPR za středníkem je identifikovatelnou fyzickou osobou fyzická osoba, kterou lze přímo či nepřímo identifikovat, zejména odkazem na určitý identifikátor, například jméno, identifikační číslo, lokační údaje, síťový identifikátor nebo na jeden či více zvláštních prvků fyzické, fyziologické, genetické, psychické, ekonomické, kulturní nebo společenské identity této fyzické osoby.
5 Podle čl. 4 písm. 2 GDPR zpracováním rozumí jakákoliv operace nebo soubor operací s osobními údaji nebo soubory osobních údajů, který je prováděn pomocí či bez pomoci automatizovaných postupů, jako je shromáždění, zaznamenání, uspořádání, strukturování, uložení, přizpůsobení nebo pozměnění, vyhledání, nahlédnutí, použití, zpřístupnění přenosem, šíření nebo jakékoliv jiné zpřístupnění, seřazení či zkombinování, omezení, výmaz nebo zničení.