Street fotografie s ohledem na focení osob

Pouliční fotografie (street photography) je bezpochyby jednou z nejoblíbenějších fotografických disciplín, jejíž právní stránka bývá často opomíjená. K čemu je ale fotografie, která je technicky dokonalá, umělecky jedinečná, pokud s ní nemohu nakládat? Mezi typické pouliční fotografie patří fotografie kolemjdoucích na veřejném prostranství. Mohu však fotografovat a zveřejňovat fotografie lidí na ulicích bez jejich vědomí a souhlasu? A nezveřejňuji už na svých www stránkách fotku, kterou porušuji osobnostní práva vyobrazených? Na tyto otázky se spolu v článku podíváme.

Na úvod je třeba říci, že v článku se budu zabývat výlučně focením na veřejném prostranství a z pohledu českého právního řádu. Pro focení v soukromých prostorách si mohou vlastníci nebo provozovatelé prostor zásadně stanovit svá pravidla pro focení, o tom ale až příště. Budu zde řešit street fotografie pořizované na náměstí, v ulicích, na tržišti, v parcích a dalších prostorách přístupných každému bez omezení, tedy sloužících obecnému užívání.1

V soukromém právu obecně platí, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Ve fotoprávu2 lze zjednodušeně říci, že svoboda umělecké tvorby fotografa je omezena právy jiných subjektů, které jsou zhotovenou fotografií a nakládáním s fotografií dotčeny. Nejčastěji tedy půjde o fotografovaný objekt. Hranice není vždy markantní. Je třeba si uvědomit, že při fotografování kolemjdoucích na veřejném prostranství dochází zpravidla ke střetu dvou základních lidských práv – svobody umělecké tvorby na straně fotografa (čl. 15 Listiny)3 s právem na ochranu osobnosti vyfotografované osoby (čl. 10 Listiny). Na ochranu osobnosti nahlížíme ve dvou rovinách. V prvé řadě jde o ochranu osobnosti dle občanského zákoníku a druhou rovinou je ochrana osobních údajů dle zákona o ochraně osobních údajů a tzv. GDPR.4 Tyto roviny se mohou prolínat.

Vyfotografovaná osoba je ze zákona chráněna, pokud je identifikovatelná, v opačném případě nemá právo zasahovat do fotografovy umělecké tvorby.5 Identifikovat osobu lze však nejen podle obličeje, nýbrž také dle siluety, příznačného účesu, typického tělesného rysu (např. tvaru hlavy, uší, držení těla), jsou-li tyto aspekty způsobilé určitou osobu dostatečně identifikovat.6

1. Občanskoprávní základ

Ustanovení § 84 občanského zákoníku7 stanoví, že zachytit jakýmkoli způsobem podobu člověka tak, aby podle zobrazení bylo možné určit jeho totožnost, je možné jen s jeho svolením. Obdobně rozšiřovat podobu člověka (např. typicky zveřejňováním fotografie) lze jen s jeho svolením.8 Souhlas nemusí mít písemnou formu, postačí i konkludentní souhlas, např. zapózování fotografovi předpokládaje, že bude fotografie obvyklým způsobem šířena (př. na www stránkách fotografa). Bez písemného souhlasu se však lze dostat do důkazní nouze a současně může být sporné, jaký obvyklý způsob rozmnožování fotografie mohla pózující osoba předpokládat.

Každému fotografovi je jasné, že tento požadavek nelze při pořizování street fotografie naplnit. Občanský zákoník (naštěstí!) stanoví v § 88 a 89 výjimky (tzv. bezúplatné zákonné licence),9 přičemž pro běžného fotografa pořizujícího street fotografie připadá v úvahu právě licence umělecká. Tato zákonná licence slouží k zajištění zvláštního veřejného zájmu na rozvoji a šíření umělecké tvorby.10 Zákonodárce touto výjimkou podporuje rozvoj umění.

Kdy je umělecká licence právním důvodem pro zhotovení a šíření street fotografie a kde se nachází její hranice?

Na poli české judikatury jde prozatím o otázku nevyřešenou, avšak mantinely lze hledat v judikatuře ke zpravodajské licenci a v komparaci s rozhodovací praxí našich sousedů.

Každé pořízení a použití street fota se musí dle § 89 a 90 občanského zákoníku stát vždy přiměřeným způsobem a dále nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy vyobrazené osoby. Co to vlastně znamená? Z judikatury11 lze dovodit, že přiměřeným bude použití pouze tehdy, pokud formou, rozsahem, obsahem a způsobem odpovídá účelu umělecké licence (tedy rozvoji a šíření umění). I kdyby fotografie vyhovovala těmto podmínkám, může závažně zasahovat do osobnostní sféry například vzhledem k okolnostem, za nichž byla fotografie pořízena a zveřejněna, nebo také vzhledem ke komentáři, který byl k fotografii připojen.12 Oprávněnými zájmy člověka jsou pak takové osobnostní zájmy, které je třeba bezpodmínečně respektovat. Fotografie nesmí vyfotografovanou osobu znevážit, narušovat její důstojnost nebo dobrou pověst. Typicky může jít o fotografie osoby ve velmi nelichotivé poloze, nepřirozeném šklebu nebo v jiné znevažující situaci. Propagace fotografie by neměla obsahovat hanlivé, zesměšňující, případně zavádějící komentáře.

Dojde-li k soudnímu sporu, bude věcí nezávislých soudů, aby vyhodnotily, zda umělecký projev fotografa dosahuje takové intenzity, že zasahuje do práva na ochranu osobnosti či je situaci přiměřený, tedy zda v daném případě preferovat právo na ochranu cti a dobré pověsti dotčené osoby, nebo upřednostnit právo na svobodu umělecké tvorby.13 Vzhledem k tomu, že se však jedná o zákonnou výjimku, je třeba možnost využití této zákonné licence vykládat spíše restriktivně.

Bude-li fotografie využita pro komerční, reklamní, resp. obdobné účely, tedy nad rámec zákonné licence,14 půjde také zpravidla o zásah do chráněné osobní sféry. Zde uvedu pár příkladů, kdy fotografie byla dle závěrů soudů užita neoprávněně pro komerční účely. Poskytnutí fotografie do kalendáře nebo katalogu výrobků za účelem jejich dalšího prodeje, využití fotografie na etiketě kalhot nebo využití podobizny na reklamním letáku propagujícím určité zboží. Můžete si všimnout, že uváděné situace měly společné to, že smyslem využití fotografie nebylo šíření umění, nýbrž podpora nějakého produktu nebo nabízené služby.

V neposlední řadě je nutné dbát na soukromí osob. Soukromá sféra jednotlivce je dle konkrétních okolností výjimečně chráněna také na veřejném prostranství, může-li u osoby nacházející se na takovém veřejně přístupném místě existovat rozumné očekávání, že její soukromí bude i zde zachováno.15 Jako příklad uvedu líbající se pár nebo ženu kojící své novorozeně na odlehlém místě veřejného prostranství. Takové fotografie by už dle mého názoru mohly s ohledem na konkrétní okolnosti nepřiměřeně zasahovat do soukromí vyfotografovaných (a současně identifikovatelných) osob.

Právní spor o street fotografii řešený v Německu

Německé soudy se zabývaly sporem týkajícím se street fotografie za těchto okolností. Fotograf zachytil v Berlíně ženu, která přecházela na semaforu ulici Hardenbergstraße kolem zastavárny. V jedné ruce měla kabelku, v druhé igelitovou tašku a na sobě šaty s hadím vzorem. Její tělo zabírá asi 1/3 obrazu. Její obličej je rozpoznatelný, ačkoliv fotografie končí horním rohem na jejím čele. Fotografie byla pořízena a zveřejněna bez souhlasu vyobrazené ženy. Lidé v pozadí jsou již malí a nezaostření. Fotografie byla zpřístupněna v rámci výstavy (tzv. Open-Air-Ausstellung) ve velikosti 120 x 140 cm na frekventované ulici, dále pak zveřejněna na Facebooku.

Vyobrazená žena nebyla spokojena se svojí podobiznou, poukazovala zejména na svůj nevrlý výraz a záhyby šatů v břišní oblasti. Žena v tom spatřovala těžké porušení svých osobnostních práv a domáhala se po vystavovateli a fotografovi soudní cestou zaplacení minimální částky 5.500 € sestávající se z odškodnění, ušlého honoráře a náhrady nákladů za mimosoudní řešení sporu. Před zahájením soudního řízení byla fotografie z výstavy stažena na základě prohlášení o upuštění od jednání (tzv. Unterlassungserklärung).16

Německý právní řád ve svém § 22 Kunsturhebergesetz (KUG) obdobně stanoví, že šířit fotografii osoby lze zpravidla po jejím předchozím souhlasu (Einwilligung) nebo souhlasu rodinných příslušníků zemřelého. Jednou z výjimek, kdy není třeba souhlasu, jsou dle § 23 KUG17 portréty, které nebyly vytvořeny na zakázku, za předpokladu, že jejich šíření a vystavování slouží vyššímu zájmu umění. Aplikace výjimky (umělecké licence) je stejně jako v České republice omezena oprávněnými zájmy vyobrazené osoby, jež nesmí být šířením a vystavováním fotografie porušovány (§ 23 odst. 2 KUG)18 a navíc je výslovně stanoveno, že se nejedná o portréty vyrobené na zakázku.

Německé soudy19 při své rozhodovací činnosti poměřovaly, zda fotografií byly dotčeny její oprávněné zájmy a konstatovaly, že oprávněné zájmy vyfotografované ženy v tomto případě převážily, proto soud uznal její nárok na “stažení fotografie z výstavy”. Vzhledem k tomu, že fotografie byla z výstavy stažena před zahájením řízení, nebyl již důvod přikázat fotografovi a vystavovateli, aby zanechali dalšího zveřejňování fotografie a soud jim uložil povinnost nahradit vyfotografované ženě každý částku 795,46 € s úroky jako náklady vynaložené na „stažení fotografie z výstavy“. S dalšími peněžními nároky však neuspěla.

Proč soudy nepřiznaly nárok na ušlý honorář nebo odškodnění žalobkyně?

K nároku žalobkyně na ušlý honorář:
Soudy především konstatovaly, že fotografie v tomto případě nebyla použita k reklamním účelům, nýbrž k výstavě, což představuje nekomerční využití.
Dle českého občanského zákoníku by žalobkyně také neměla nárok na ušlý honorář, neboť pokud je právním důvodem pro vyobrazení žalobkyně právě umělecká licence, jedná se o bezúplatnou licenci.

K nároku žalobkyně na odškodnění:
Nárok vzniká pouze v případě závažného porušení a pokud nelze porušení osobnostních práv uspokojivě vyrovnat jiným způsobem. V tomto konkrétním případě nedošlo k „sociálnímu pranýřování“ vyfotografované osoby, fotografie ani nevyvolávala dojem, že žena vychází ze zastavárny, nepůsobila hanlivě. Navíc ve prospěch žalovaných hrál také fakt, že k pohrůžce žalobkyně byla fotografie z výstavy stažena.
Také dle českého občanského zákoníku by žalobkyně pravděpodobně neobdržela nárok na finanční odškodnění, které přichází v úvahu, pokud byla ve značné míře snížena důstojnost, její vážnost ve společnosti nebo došlo ve značné míře k zásahu do jiné složky osobnosti fyzické osoby včetně práva na podobu.20

Jak se s případem vypořádal Spolkový ústavní soud? Je pouliční fotografie vůbec umění?

Ústavní stížnost podal fotograf, neboť měl za to, že rozhodnutím (o povinnosti nahradit náklady vynaložené na „stáhnutí fotografie z výstavy“) byla porušena jeho svoboda umělecké tvorby. Ústavní soud21 nevyhověl ústavní stížnosti, z důvodu, že napadené rozhodnutí se nepříčí ústavnímu pořádku. Konstatoval, že svoboda umělecké tvorby fotografa není neomezená a je třeba ji poměřit s ústavně zakotveným právem na vlastní podobiznu žalobkyně.

Zabýval se tím, zda pouliční fotografie, která pouze zachycuje realitu bez zinscenování, nabízí prostor pro uměleckou tvorbu. A v neposlední řadě musel zodpovědět otázku, zda v této konkrétní situaci lze fotografii považovat za umělecké dílo. Jen v takovém případě by totiž vyobrazení žalobkyně bez jejího souhlasu mohlo být ospravedlněno právě vyšším zájmem na umění a podléhat umělecké licenci.

Ústavní soud uznal pouliční fotografii jako formu umění (!). Jde totiž o volnou tvorbu, v níž dojmy, zkušenosti a prožitky umělce jsou vyobrazeny prostřednictvím média stanoveným formálním jazykem, zde prostřednictvím fotografie. Tomu se ani nepříčí, že fotografie představuje nezkreslené vyobrazení reality, neboť autor je oprávněn skutečnost umělecky ztvárnit. To je dle soudu ostatně cílem pouliční fotografie, tedy realitu nezkresleně vyobrazit, přičemž specifické umění je pak vyjádřeno umělcovým vědomým výběrem (výřezem) reality a fotografickými prostředky.

V neposlední řadě také objasnil, že umělecká svoboda (bez souhlasu vyfocené osoby) nepokrývá pouze samotné vyhotovení fotografie, nýbrž také oprávnění vystavovat fotografie v rámci veřejně dostupných výstav. Účinek svobody umělecké tvorby není omezen pouze pro vystavování v galeriích, muzeích nebo jinak uzavřených prostorách.

Podle Ústavního soudu ale soudy správně poukazovaly na velikost fotografie umístěné na rušné třídě milionového města, s tím, že žalobkyně tak byla vystavena velkému množství pohledů kolemjdoucích a nikoliv pouze návštěvníkům zajímajícím se o umění, jak se na umělecké výstavě zpravidla očekává, proto právo na podobiznu žalobkyně převážilo.

Jaké závěry lze z výše uvedeného učinit?

Z podstaty pouliční fotografie je zřejmé, že není v možnosti fotografa získat souhlas vyobrazených osob. Zásadně je pouliční fotografie bez takového souhlasu v pořádku, neboť představuje umělecké dílo. Umělecké ztvárnění spočívá ve vědomé volbě tématu, kompozici, nastavení fotoaparátu a výběru vhodného fotovybavení. Z toho lze dovodit, že právním důvodem ospravedlňujícím absenci souhlasu vyobrazené osoby u street fotografie může být tzv. umělecká licence. Při splnění podmínek umělecké licence lze fotografii nejen zhotovit, ale také zveřejňovat (vystavovat). Z judikatury však vyplývá, že nad rámec zákonné licence je užití podobizny pro komerční, reklamní, resp. obdobné účely (propagaci výrobků a služeb, nikoliv propagaci fotografie jako umění). Plánujeme-li fotografii prodat pro komerční účely (např. potisk na tričko, fotografii do volně prodejného kalendáře atd.), měli bychom disponovat souhlasem identifikovatelných vyobrazených osob.

Umělecká licence nesmí být využita nepřiměřeným způsobem v rozporu s oprávněnými zájmy vyobrazené osoby. Je-li na fotografii osoba rozpoznatelná, je nezbytné zvážit, zda fotografie nepůsobí pro vyobrazenou osobu hanlivě a nemůže ji způsobit újmu (např. s ohledem na obsah fotografie, a vizuální dojem vyobrazené osoby). Přiměřenost užití fotografie je třeba posuzovat vždy z konkrétních okolností daného případu, nejen z obsahu fotografie, formy a rozsahu šíření, ale také ze způsobu zveřejnění fotografie (např. z použitého nadpisu, komentáře, umístění atd.). Také fotografie, která by byla jinak přípustná (nikoliv například hanlivá), může být užita nepřiměřeně, např. zveřejněna širšímu okruhu diváků než zájemcům o umění. V posuzovaném případě německého fotografa vypovídala v jeho neprospěch právě velikost fotografie (120 x 140 cm) a její umístění na velmi frekventované berlínské ulici. Fotografie tak byla zpřístupněna ve velkém měřítku každému kolemjdoucímu. Ve prospěch nepřiznání finančních nároků naopak vypovídal fakt, že žalobkyni nevznikla závažná újma, žalobkyně nebyla veřejně známou osobou, fotografie nebyla využita ke komerčním účelům a fotografie byla z výstavy stažena.

2. GDPR

Ne každé pořizování fotografií podléhá režimu GDPR. Je-li na fotografii osoba identifikovatelná a současně se nejedná o výlučné osobní a domácí zpracování (např. plánujeme fotografii následně zveřejňovat), může naše fotografická činnost GDPR podléhat (bude-li pořizování a používání fotografií naplňovat pojem zpracování osobních údajů). Dle dostupné odborné literatury22 fotografie identifikovatelných osob obsahují osobní údaje, a to i pokud byla fotografie zveřejněna bez jména zachycené osoby. Postačí totiž, kdyby bylo možné k fotografii jméno vyobrazené osoby přiřadit (např. známí mohou osobu označit).

Ze stanoviska Úřadu pro ochranu osobních údajů výslovně vyplývá, že pokud takové fotografie pouze zveřejníme a nejsou nadále využívány k odhalení citlivých údajů o těchto osobách (nejsou dále zpracovávány), nepovažují se za citlivé údaje 22a nepodléhají tedy zvláštnímu režimu ochrany dle GDPR. V takovém případě postačí při zachování zásad pro zpracovávání údajů zpracovávat na základě některého právního titulu dle čl. 6 GDPR.

GDPR oproti občanskoprávní linii ochrany osobnosti nepreferuje souhlas jako titul pro „zpracování podobizny“. Souhlas vyobrazené osoby by si měl fotograf zajistit, pokud „nezpracovává podobiznu“ na základě jiného titulu. U street fotografie se dá ostatně předpokládat absence souhlasu vyobrazené osoby a fotograf většinou ani nemá možnost dodatečně vyfocenou osobu zkontaktovat. Jak se tedy vypořádat s takovou situací?

GDPR stanovilo v čl. 85 povinnost členským státům uvést nařízení do souladu s právem na svobodu projevu, včetně zpracování pro umělecké účely. Český zákonodárce doposud tuto povinnost nesplnil. Avšak blýská se na lepší časy! V době sepsání tohoto článku se nový zákon o zpracování osobních údajů nachází na poli Poslanecké sněmovny. Ze sněmovního tisku č. 138 výslovně vyplývá zákonnost přiměřeného zpracování osobních údajů pro umělecké účely.

Přestože bez národní úpravy panuje mezi fotografy značná právní nejistota, mám za to, že ke stejnému výsledku můžeme dojít již dnes, neboť právo na ochranu osobních údajů má být v souladu se zásadou proporcionality v rovnováze s dalšími základními právy, mimo jiné také se svobodou projevu (srov. bod 4 a 153 preambule GDPR). Pokud fotografie v občanskoprávní linii podléhá umělecké licenci, fotograf bude mít zpravidla titul pro „zpracování podobizny“ spočívající ve výkonu oprávněného zájmu (čl. 6 odst. 1 písm. f GDPR). Pokud je na fotografii dítě, je však nutné dbát zvýšené opatrnosti a provést balanční test, zda zájmy dítěte nebo jeho základní práva a svobody nepřevažují nad našim právem na svobodnou uměleckou tvorbu (zde bych byla obezřetná).

...

Lze tedy uzavřít, že právní stránka pouliční fotografie není černá ani bílá. Vždy je třeba každou fotografii pečlivě zvážit, zejména pokud se vyfotografovaná osoba ohradí. Vedle právní stránky je zde také morální hledisko...

...

Zkrácená verze článku vyšla v časopise Digitální foto ve 184. vydání, březen 2019, str. 26-27

1Definice vyplývá z § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích
2Tímto pojmem zjednodušeně nazývám veškeré právní záležitosti týkající se fotografie.
3Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky
4Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů)
5Srov. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26.7.2000, sp.zn. 30 Cdo 2304/99
6Valoušek, M.: Fotografie a právo. Autorské právo a ochrana osobnosti ve vztahu k fotografii. Praha: Leges, 2014, 93s.
7zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
8Z § 85 odst. 2 občanského zákoníku dále vyplývá, že svolí-li někdo k zobrazení své podoby za okolností, z nichž je zřejmé, že bude šířeno, platí, že svoluje i k jeho rozmnožování a rozšiřování obvyklým způsobem, jak je mohl vzhledem k okolnostem rozumně předpokládat.
9Toto ustanovení říká, že „podobizna nebo zvukový či obrazový záznam se mohou bez svolení člověka také pořídit nebo použít přiměřeným způsobem též k vědeckému nebo uměleckému účelu a pro tiskové, rozhlasové, televizní nebo obdobné zpravodajství.“ Další výjimky pak stanoví § 88 občanského zákoníku.
10Komentář k § 89 OZ ASPI
11Srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1677/2011 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 92/2018
12srov. Karel Knap, Jiří Švestka a kol., Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s., Praha 2004, str. 291 násl.
13srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 154/97, sp.zn. II. ÚS 468/03
14Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1873/2006, z něhož vyplývá, že pro komerční účely je třeba si obstarat souhlas vyfotografovaných osob.
15Srov. rozsudek ESLP ze dne 25. 9. 2001, 44787/98, P. G. a J. H. v. Spojené království
16Německý právní institut, jde o prohlášení o tom, že se fotograf nadále zdrží protiprávního jednání (zde vystavování fotografie).
17Podle § 23 odst. 4 bodu 4 KUG:„Bildnisse, die nicht auf Bestellung angefertigt sind, sofern die Verbreitung oder Schaustellung einem höheren Interesse der Kunst dient.“
18§ 23 odst. 2 KUG stanoví: „Die Befugnis erstreckt sich jedoch nicht auf eine Verbreitung und Schaustellung, durch die ein berechtigtes Interesse des Abgebildeten oder, falls dieser verstorben ist, seiner Angehörigen verletzt wird.“ Oprávnění se tedy nevztahuje na šíření a vystavování fotografií porušující oprávněné zájmy zobrazené osoby, případně jejích rodinných příslušníků (je-li vyfotografovaná osoba již zesnulá).
19srov. rozsudek Zemského soudu v Berlíně (soudu prvního stupně) ze dne 3.6.2014, sp. zn. 27 O 56/14 a usnesení Vrchního soudu v Berlíně, tzv. Kammergericht (odvolacího soudu) ze dne 11.6.2015, sp. zn. 10 U 119/14
20Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.2.2007, sp. zn. 30 Cdo 1873/2006
21Srov. rozhodnutí Bundesverfassungsgericht ze dne 8.2.2018, sp. zn. 1 BvR 2112/15
22C. H. Beck: GDPR v kostce, 1. vydání, 2018, 13. kapitola (využití fotografií na internetu)
23Stanovisko Úřadu pro ochranu osobních údajů č. 12/12, aktualizované v říjnu 2017

FACIT

Street fotografie je formou umění. Právním důvodem ospravedlňujícím absenci souhlasu vyobrazené osoby může být tzv. umělecká licence, která nesmí být využita nepřiměřeným způsobem v rozporu s oprávněnými zájmy vyobrazené osoby (např. zachycena hanlivým způsobem nebo výrazně zasahující do jejího soukromí). Při splnění podmínek umělecké licence lze fotografii nejen zhotovit, ale také zveřejňovat (vystavovat). Z judikatury však vyplývá, že nad rámec zákonné licence je užití podobizny pro komerční, reklamní, resp. obdobné účely (propagaci výrobků, nikoliv propagaci fotografie jako umění).